Inteligenční kvocient

IQ testy nebo testy inteligence je obecný termín pro standardizované testy, kterými se měří inteligenční kvocient jedince. Tuto veličinu poprvé zavedl německý psycholog William Stern v roce 1912, aby sloužila k vyhodnocování a porovnávání výsledků testů inteligence dětí, které vytvářeli zejména francouzští psychologové Alfred Binet a Théodore Simon na počátku 20. století. IQ testů od té doby vzniklo velké množství a zaměřují se na různé aspekty duševních schopností lidí.

Při testování se používaly úlohy rozčleněné podle toho, jak staří jedinci je jsou v průměru schopni zvládnout. Mentální věk se pak určil podle nejnáročnějších úloh, které byl testovaný schopen adekvátně řešit. Tento vzorec však lze jen těžko používat pro dospělé, zejména proto, že biologický věk roste lineárně a mentální nikoliv. Staří lidé by tedy získávali velmi nízké hodnoty IQ, což může být zcela v rozporu s jejich schopnostmi.

Proto se v současnosti preferuje odvozený kvocient označovaný jako odchylkové neboli deviační IQ, u kterého se porovnává úroveň rozumových schopností jedince vzhledem k průměru populace. Asi 50 % populace má průměrnou hodnotu IQ (tj. 90–110). 110–139 má přibližně 13 % populace a mezi geniální patří 1,5 % obyvatel Země. Podobné rozložení nalezneme i u nižších hodnot IQ. Skóre pod 70 body se nazývá postupně debilita, imbecilita a idiocie.

Určitá hodnota IQ ovšem nemusí hrát v životě člověka podstatnou roli a nesvědčí o jeho povaze.

Testování IQ se používá zejména u dětí a studentů k predikci možných studijních problémů nebo naopak ke zjištění oblasti, v níž testovaný vyniká.